4. díl - Srdeční záležitost

15. června 2012 v 20:19 | Beri |  GDB - Ginga Densetsu Beri
Tak další díl po dlouhé době.

"Co si myslíš, že děláš, ty spratku?" vycedil na mě můj nepřítel zuby. Zasmála jsem se, což ho vyvedlo z míry. "Nejsem žádný spratek. Teď jsem tvůj protivník! Tak bojuj!" vycedila jsem zuby. Rozeběhl se na mě. A já na něj. Byla jsem rychlejší a obratnější. Proběhla jsem okolo něho a natrhla mu plece. Zastavila jsem se a otočila. Běžel přímo na to štěně! Co jsem to jen provedla?! Nemělo cenu se vracet, nestihla bych to. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem to vidět. Ozvalo se zavrčení a cvakání zubů. Moment! To cvakání zubů! To přeci dělá jen.. Otevřela jsem oči. Buragi ! Postavil se před štěně a chránil ho svým tělem. "Hej, ty srabe! Tvůj protivník jsem já!" zavrčela jsem. Teď už žádné chyby. Rozeběhl se na mě. A já proti němu. Nabírala jsem rychlost, pak vyskočila a stočila se do Battougy. Mé tesáky si jako cíl našli jeho lebku. Přestala jsem rotovat a dopadla na všechny čtyři čelem k nepřítelovi. Otočil se na nás, udělal dva kroky a pak mu pukla hlava. No nebylo to moc pěkné.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se té malé hromádky bílých chlupů. Soudila jsem, že je to měsíc staré štěně Kisshu. "Kyoushiro." odpověděl mi tenký hlásek. "Pěkné jméno. Já jsem Berieth a tohle je Buragi." představila jsem se. Bylo mi ho tak líto. "Ber, musíme vyrazit. Vzít s sebou ho nemůžeme." pronesl najednou Buragi. Kyoushiro slabě zakňučel. "Já vím! Zůstanu tu dva týdny s ním. Ty jdi napřed, můžeš Folkien najít stejně jako já." odvětila jsem prudce. "Ale Ber.." načal Buragi. "To je rozkaz!" zavrčela jsem jemně. "Wakata!" houkl Buragi a dal se do běhu. Chňapla jsem Kyoushira a vyrazila najít jeskyni, kde bychom se schovali. Jakmile jsem jí našla, položila jsem zde Kyoushira a šla něco nalovit. Přemýšlela jsem, co ho musím naučit, aby přežil. Věděla jsem totiž, že ať se stane cokoli, chci ho znovu vidět. Soustředila jsem se na to, že ho nejprve musím pořádně poznat. A tak jsme se u večeře dali do dlouhého dialogu.
"Arigato, shisou. Sayonara." znělo jeho rozloučení. "Není zač. Ale my se ještě potkáme. Dattebayo, Kyoushiro." odpověděla jsem a dala se do běhu. Neohlížela jsem se, neboť jsem věděla, že kdybych se ohlédla, přinutilo by mě to vrátit se a zůstat. Jenže já musela jít. Naučila jsem ho lovit, bojovat a pár moudrých rad, které mě naučila matka. Víc jsem udělat nemohla. Nejraději bych ho vzala s sebou, ale nemohla jsem. Bylo to příliš nebezpečné a já nevěděla, co všechno mě může po cestě potkat. Tady byl klid a nikdo jiný široko daleko nebyl. Mohl zde v klidu vyrůst. Začalo pršet. Krátce jsem pohlédla na nebe. Jako by věděli tam nahoře, co cítím. Jedním velkým tlukotem srdce se na něm otevřela hluboká rána, která bolela při každém tepu. Krvácela a pálila mě v plecích. Věděla jsem, že až porazíme Akakabuta, musím ho najít. A už ho nikdy neopustím!
Napjala jsem všechny už tak napjaté svaly. Běžela jsem už 3 dny bez přestávky. Nohy mě pálily víc a víc s každým dalším pohybem, ale nezpomalovala jsem. Tlapky jsem měla sedřené ze špatné kamenité cesty. Pohlédla jsem před sebe. Zahlédla jsem propast. Mohla mít tak 5 metrů do šířky. Usmála jsem se. Napjala jsem svaly co nejvíc a pokusila se ještě zrychlit. Na okraji jsem se odrazila a mohutným skokem jsem propast překonala. Musela jsem ale pokračovat v cestě pomalejším tempem. Začalo se stmívat a já chtěla být více obezřetná. Navíc se na mých tlapkách objevily pramínky krve. Začaly praskat. Vběhla jsem do lesa, kde byla cesta zarostlá trávou. Držela se zde vláha, takže se mé tlapky zchladily. Doběhla jsem k rozcestí. Zastavila jsem se. Netušila jsem kudy. Ale cítila jsem, že mě někdo sleduje. Zvolila jsem cestu vlevo, zdála se mi povědomá. Neběžela jsem, spíš jsem poklusávala. Už jsem věděla, že jsem sledována. A najednou se z lesa přede mnou vynořilo asi 20 černých obrysů. A za mnou zhruba stejně tolik. Byli to psi. Přede mnou jsem spatřila dva, kteří stáli před ostatními a za mými zády to bylo také tak. Prohlédla jsem si je. Ten první přede mnou byl hnědý a na hlavě měl šedou "hřívu" mezi ušima, která vedla až ke kohoutku.
Druhý, co stál vedle něho, byl zeleno béžový a měl černé žíhání. Moc dobře jsem věděla, že je to Kai-ken. Za mnou stála fenka, kříženec Huskyho a Německého ovčáka a vedle ní Akita-inu.
Zaujal mě ten hnědý přímo přede mnou. "Dareta umaywa?" zeptal se zelený Kai-ken. "Urewa no namae Berieth desu." představila jsem se mile. "Nani štenda yo?" zajímala se jediná výše postavená fenka. "Hledám Folkien." odpověděla jsem. Všichni se zasmáli. "Nikdo ho nemůže najít!" zasmál se ten hnědý. "Já ano." usmála jsem se. "A kdo jsi, že ho můžeš najít?" pronesla jízlivě fenka. "Dcera Yuuri a Rikiho." řekla jsem. "Pak mě jistě porazíš, když jsi její krve." řekl ten hnědý. Vyšlo najevo, že on je z klanu Koga ninja psů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama